Moje sny.

Zdravím. Jelikož teď mám velmi agresivní léky, které mají ve vedlejších účincích (nebo snad účinkách? :D) dělat halucinace a noční můry, rozhodla jsem se sepsat to, co si z nocí pamatuju, protože  nikdy nemůžu najít nějaké dobré téma na článek a tohle se mi zdá jako celkem dobrý nápad. Když to jsou noční můry, tak asi nemusím připomínat, že nejsou úplně příjemné. Všechno se mi doopravdy zdálo, nic není poupravené ani domyšlené. 
Článek budu postupně aktualizovat.

1) Bořící se hrad a pláž

 Objevila jsem se ve zvláštní místnosti. Podle její stavby jsem usoudila, že jsem v nějakém hradu. Vše bylo z kamene a byly tam i nějaké sochy. Musela jsem se pořádně dívat kolem sebe, protože místnost byla obrovská a já nutně potřebovala najít něco, čím bych otevřela dveře, protože místnost se začala rozpadat. Už si přesně nepamatuji, jak jsem ty dveře otevřela, ale otevřela jsem je a utíkala do další místnosti.
 Minulá místnost zmizela, dveře se zavřely a aktuální místnost byla ještě větší, ještě děsivější a bořila se ještě rychleji. Byla tam uprostřed taková obrovská socha, která visela ze stropu, tak jsem k ní přiběhla a jako první mě napadlo ji prohledat. Našla jsem někde v prohlubni té sochy nějaký provaz, na kterém bylo cosi kovového, tak jsem za to zatáhla, socha celá spadla, ale dveře se otevřely.
 Utíkala jsem takhle ještě přes několik místností, pamatuji si jen střípky z nich. Například si pamatuji, že v jedné byl takový oblouk a já musela ten oblouk se sochami kolem něj rozbít, ale jak asi rozbít kámen, že. Musela jsem to rozbít nějak vůlí a pamatuji si, že to bylo strašně těžký. Potom si ještě z jedné místnosti pamatuji, že uprostřed ní byla taková fontána a u ní byl nějaký rozžhavený kov, ale už nevím, jaký by jeho účel.
 Co je ale důležité, pamatuji si, co se stalo, když jsem proběhla posledními dveřmi. Objevila jsem se na pláži, která ale byla ohraničená jakoby ničím. Kolem bylo nic a to nic dělalo stěny té pláže. Nevím, jak to popsat, prostě nic kromě malého úseku té pláže neexistovalo. Udělala jsem asi dva nejisté kroky a najednou se začalo okamžitě stmívat a jak je na pláži zvykem, začaly vylézat noční brouci, kraby, pavouci a tyhle další věci. Byla jsem si jistá, že jsem ještě v tom hradu, i když jsem neviděla žádné další dveře. Nic se tam už nebořilo. Brouci, pavouci a kraby (a ostatní tyhle věci, už nevím, co přesně tam vlastně bylo) se začali přibližovat opravdu rychle ke mně, jako za zdrojem potravy. Začala jsem panikařit, hrabat a mlátit do všeho, myslela jsem, že tím snad otevřu dveře, které možná ani neexistovaly. Ty děsivé živé věci, kterých bylo tolik že pokryly už celou pláž, dorazily až ke mně a sen skončil.

2) 3. Světová válka?

 Byla jsem s rodinou někde v parku, usoudila jsem že v Chorvatsku, kvůli tomu, kdo všechno tam byl. Byly tam nějaké stánky s různými suvenýry a já jsem potřebovala hrozně nutně na záchod. Byl tam nějaký keř, tak jsem tam zaběhla, když najednou na mě začala rodina volat, ať se okamžitě vrátím. Přímo za mnou totiž byly děti. Děti, které měly zbraně.
 A že to byly opravdu zbraně jsme hned zjistili. Aniž by ty děti věděly, co dělají (teda doufám), začali tam po těch lidech střílet. A nám strachem ztuhla krev v žilách (fakt, nemohli jsme se skoro hýbat). Protože ty zbraně byly jak ohňostroj. Jeden výstřel obsahoval vlastně pět nábojů (každý vystřelil do jiné strany) a když vás ten náboj trefil, tak jste nepřežili, Proč? Protože jste se rozletěli na kousky.  Lidi začali křičet, panikařit a utíkat. My samozřejmě taky a utíkali jsme parkem. Nevím proč se zrovna můj inteligentní bratr zastavil u jednoho stánku se suvenýry, jenom proto, že to byly suvenýry z Řecka (ale byli jsme v Chorvatsku, opravdu), babička tam za ním hned běžela, ať okamžitě od tama uteče.
 Doběhli jsme k takové věži. Lidi s těmi odpornými zbraněmi už byly všude. Byli to lidé různých ras i náboženství. Děti i dospělí. Podívala jsem se na tu věž. Turisté nahoře, kteří se chtěli původně jen podívat na Chorvatsko z výšky zjevně začali taky panikařit. Ti se zbraněmi totiž dorazili i nahoru a lidi nechtěli zemřít tím, že se rozletí na kousky, tak z té věže začali skákat.
Jeden člověk s prostřeleným ramenem šel směrem k nám a volal o pomoc. Nemohla jsem tam jít a pomoct mu. Protože i když by normálně střelu přežil, tohle obyčejná střela nebyla. Naposledy tím zoufalým ubrečeným hlasem zavolal a rozletěl se na kousky. Sen skončil.

3) Nepodařená narozeninová oslava
Tento sen jsem ještě nikomu neřekla, protože jsem z něj měla takový zvláštní pocit, jako bych to nikomu říkat neměla. Ale zapíšu ho i tak.

 Jela jsem autem domů ještě s nějakou mou starší známou, která řídila. Tohle jsem už zažila několikrát, řekla jsem si. (Nevím, jestli je normální si tohle ve snu říkat, ale abych to trochu vysvětlila- už nepočítaně mockrát se mi zdál sen, který měl vždy stejný základ- jela jsem domů a u dveří mě někdo přepadl. Ale tento sen je v něčem jiný, uvědomila jsem si totiž, že budu přepadena, jakoby jsem měla vzpomínka z těch minulých snů, které se mi zdají snad celý život.)
 Vyšla jsem tedy ze zaparkovaného auta, byla noc. Nešla jsem klasicky vedle květinářství, jak se chodí k nám domů, ale šla jsem jakoby na kraji silnice, abych viděla toho útočníka, který se mě bude snažit zabít. Viděla jsem "záchranáře", který nesl lehátko, na kterém ale nikdo neležel. Připravila jsem si šroubovák na otevírání dveří (jako fakt, obyčejný šroubovák, nechápu, proč si nikdy nevezmu klíče.
Začala jsem utíkat směrem k domu, v ruce připravený šroubovák a tím jsem rychle otevřela dveře. "Záchranář" s lehátkem bez těla se rozběhl za mnou do domu, bylo mu jedno, že lehátko nezvládalo schody. Začala jsem ječet pomoc, ale najednou jsem strachem nemohla mluvit (zní to zvláštně, ale stalo se mi to jednou na táboře, když mi bylo asi 6 a měla jsem hlídat. Prostě se tak moc bojíte, že se vám zablokuje křičení a vy ze sebe nevydáte ani hlásku.) a tak jsem začala po dvou schodech běžet nahoru. Bydlíme ve třetím patře a ve snech jsou útočníci nesnesitelně rychlí. Ale doběhla jsem to a byla jsem v šoku, protože jsem to dokázala a útočník zmizel.
 Otevřela jsem naše dveře do bytu a tam zakřičela moje mamka "překvapení". A všichni účastníci té "oslavy" se najednou rozbrečeli. Sen skončil.

Řeknu vám, i když to zdaleka nebyla tak strašná noční můra a vlastně se v ní skoro vůbec nic děsivého nestalo, měla jsem z ní strašně špatný pocit a pořád mám. Zvláštní.

4) Byly to jen halucinace?

Toto není sen, prostě se to stalo, proto je to písmo kurzívou. Byl prostě večer a já jsem nemohla usnout.V hlavě mi zněla hudba na klavír z The Giver a já jsem už usínala, když najednou jsem tu hudbu uslyšela. Myslím jako doopravdy. Slyšela jsem ji nesnesitelně nahlas a opravdu jak kdybych měla repráky přímo u hlavy. Chvilku jsem si myslela, že z toho hluku ohluchnu.

Dostala jsem tak obrovský strach, že i když bylo obrovský vedro, natáhla jsem ruku pro obrovskou peřinu a přikryla se až po krk. Možná si říkáte, že je to blbost, ale když máte takový obrovský strach, tak je tohle prostě reflex.

Už se mi jednou v životě stalo, že jsem slyšela živě hudbu, ale to nebylo vůbec tak nahlas a navíc to bylo ve strašidelným pokoji s mojí sestrou (ok, teď už asi opravdu vypadám jak blázen), ale teď jsem u babičky a tady se děsivý věci prostě nedějí.

5) Panenky

Objevila jsem se na stejném místě, jako jsem teď- v posteli. V té naprosto stejné posteli. Ale cítila jsem se v ní nějak jinak. Otočila jsem se na bok a řekla si, že to bude jen tím, jak je mi špatně. Otočila jsem se zpět a najednou tam seděla panenka. Na té posteli. Byla taková hadrová, měla asi 20 centimetrů, z bílé látky, neměla obličej, ale měla lidské černé vlasy. strašně moc jsem se jí lekla, opatrně ji shodila a pro jistotu už nezavírala oči, ani neměnila polohu. Ale pak jsem jen na chvilku odvrátila oči jinam a najednou tam ty panenky byly dvě. Postupně začaly přibývat další, všechny vypadaly naprosto identicky. Dostala jsem strach a začala ječet.
 Přiběhla babička, přesně jako v normálním životě. Řekla jsem jí, ať rychle oddělá ty panenky, že brzy dostanu halucinace z těch léků a že v té době tu ty panenky nesmí být. Oddělala je a šokovaně odešla. Panenek se objevovalo čím dál tím víc, bylo to jako z hororu. Některá stála, jiná ležela, pár jich sedělo... Všechny čelem ke mně. A najednou začaly ty halucinace, které jsem předpověděla. Panenky začaly cosi říkat, ale nerozuměla jsem jim a začaly poskakovat po posteli. Už na ní skoro nebylo ani vidět prostěradlo, všude byly ty panenky. Poskakovaly a mluvily, i když neměly čím. Všechny měly lidské, černé vlasy. Rozhodně nevypadaly mile. Začaly na mě padat i z výšky, jen tak se objevovaly ve vzduchu a padaly. Měla jsem neskutečně obrovský strach. Sen skončil.

6) Amputace

Byla noc a já ležela na posteli v nemocnici. Asi jsem byla na vícedenní chemoterapii, nebo něčem takovém. Najednou se tam objevil Peter Capaldi (fakt) v oblečení doktora (myslím nemocničního, normálního doktora) s injekcí v ruce. Řekl mi, že mě musí uspat. Asi už jsem v sobě něco uspávacího měla, cítila jsem se tak. Najednou se objevilo kolem mě strašně moc doktorů v rouškách a pláštích a jeden z nich řekl: "Výsledky posledního vyšetření jsou špatné, musíme amputovat obě nohy." Byla jsem v šoku a při pohledu na doktory chystající operační nástroje jsem začala panikařit. "Ale já vám to nedovolím, na to přece potřebujete můj souhlas!" vykřikla jsem. "Nepotřebujeme. Máme ho od tvé rodiny." Se slzami v očích a naprostou bezradností jsem si vynutila hovor. Vytočila jsem mamku. Moje nervozita stoupala neuvěřitelným tempem a najednou se konečně ozval hlas. Hlas mé sestry, která řekla: "Tak co, Brane?"(Bran je postava z GoT, která má vlastně úplně ochrnuté obě nohy a nemůže je používat). Udělalo se mi ještě hůř a s pocitem absolutní bezmoci si lehla zpět na postel, Už jsem se necítila jako živá osoba, ale jen pohybující se kus masa. Ucítila jsem jak mi doktor kreslí asi 20 centimetrů nad koleny čárkovanou čáru. Ten nejhorší a nejreálnější sen skončil.

Tohle je pro zatím vše, snad se vám to aspoň trochu dobře četlo a zatím ahoj :)

Everything is just... boring.

Zdravím :)
Vůbec nejsem aktivní a je mi to celkem jedno, protože články píšu stejně jen pro sebe a nikdo je nečte, což lidem nemůžu mít za zlé, protože články prostě psát neumím a číst se to nedá.
V poslední době ale mám opravdu spoustu volného času, jelikož se pořád jen přemisťuju z nemocnice, k babičce a domů.
Někdy si prostě nevyberete, jestli prázdniny strávíte u moře, na chatě a v kinech nebo v nemocnici a doma/u babičky nebo prostě někde  posteli.
No a já takhle nestrávím jen práydniny, ale rovnou celý rok, což bude dost nepříjemné, ale nikoho z vás to nezajímá, proto asi moje čánky nikdo nečte.

Je ale celkem dost nových věcí v mém životě, například jsem začala znova kreslit a taky budu mít nový pokoj, protože musím a vastně mi to vůbec nevadí, až na to, že to bude pokoj, kterého se celý život děsím, nevím, jestli je to tou obrovskou děsivou skříní (celkem klišé, že?), na které jsou hlavy (vážně, jsou tam) nebo tou extrémně děsivou knihovnou ve zdi, ve které jsou snad 200 let staré knihy. Může to být taky tím, že je to extrémně malý pokoj, ale je v něm obrovský "křišťálový" (uvozovky, protože vypadá dost staře a fakt už to průzračně a křišťálově  nevypadá) lustr, objemný barevný koberec s podivnými vzory, miliarda papírů, přes které se nedá chodit a přes okno je tam závěs snad celý můj život, aby tam nikdo neviděl nebo snad jsme upíři a nesmí dovnitř sluneční světlo? Nad tím jsem už několikrát přemýšlela, fakt. Kdo by se takového pokoje nebál, že?

Taky jsem znova začala kreslit. Začalo to tím, že jsem dostala extrémní nutkání si jen tak čmárat pastelkama a protože jsem nikdy neměla žádné umělecké pastelky, tak jsem si je přála a mamka mi je donesla jako překvapení do nemocnice, jsou akvarelové a jsou skvělé.
No tak jsem si vzala skicák a začala čmárat to, co jem viděla v hlavě a dopadlo to... zvláštně. Bez předlohy už jsem nekreslila nějaký ten rok, takže o pro mě bylo jakoby něco nového.

A taky je to poprvé za hodně douhou dobu, co jsem nějaký obrázek dokončila, protože si dávám vždy až moc velké cíle, volím až moc těžkou předlohu a pak když se naštvu, tak už to udmítám dokreslit a mám k tomu odpor. Tady se to stát nemůže, protože žádná doonalá předloha není.

Řeknu vám, původně jsem si myslela, že přečtu snad všechny knihy, co jsem kdy chtěla (a že jich je), protože já chci číst (ikdyž si moje sestra myslí opak, pche), já miluju knihy i čtení, ale vždycky jsem si řekla, že ten čas můžu využít nějak lépe a dělat něco, co můžu pouze v tento "jedinečný moment" a čtení jsem odložila na chvíli, kdy prostě bude "ten jedinečný moment" na čtení.

Ale když kreslím, tak se u toho rovnou můžu dívat znova na mé oblíbené díly HIMYM (R, klid, na GoT se nemůžu u kreslení dívat, protože to prostě musíš vnímat celým mozkem. Stejně jako ostatní amazing seriály. Na tohle stačí pětina mozku.) Takže čtení se zase odkládá. Já ale jednou ty knihy přečtu, vždyť mám rok času, možná i víc.

Taky jsem zradila svoji sestru (promiň, že se to doyvídáš takhle) a podívala se na The Giver, protože jsem to chtěla po přečtení knihy vidět už nějaký ten měsíc a ona mi to zakázala, prý se podíváme spolu, až si to přečte ona. Jenže R si tahá svoji hromádku rozečtených knih úplně všude s sebou, ale místo, aby je dočetla, tak čte knihu úplně novou (já vím, že GoT se nedá odložit, ale chápeš). Takže kdo ví kdy to přečte.Film byl teda skvělej, ale kniha byla dost jiná (aneb dáme do filmu herce o miliardu let starší, aby jsme je mohli párovat). Samozřejmě byla ta kniha lepší.

No nic, už asi končím.
Sbohem.